neděle 17. srpna 2014

Moře klidu (Katja Millay)

Katja Millay

Originální název: The sea of tranquility
Nakladatelství: Domino
Počet stran: 364
Měsíc a rok vydání výtisku: říjen 2013


Anotace:
Dva a půl roku. Tolik času uplynulo od té hrozné tragédie. Po ní už nic nebylo jako dřív. I z Nastyi Kashnikové zbyl jen stín holky, kterou byla před tím. Teď je rozhodnuta nechat temnou minulost za sebou a držet si všechny lidi pěkně daleko od těla. Tenhle úmysl jí ale vydrží jen do chvíle, kdy se potká s Joshem Bennettem. Je osamělý stejně jako ona. A neuvěřitelně přitažlivý.
Joshův příběh zná kdekdo: všichni lidé, které miloval, zmizeli z jeho života. Teď má sedmnáct roků a zůstal úplně sám. A když je vaše jméno synonymem pro smrt, lidi se s vámi moc nebaví. Až na Nastyu. Ta se naopak Joshe drží jako klíště a postupně se stává součástí každé stránky jeho života.
Táhne je to k sobě, jiskří to mezi nimi stále silněji. Ale zároveň se Josh začíná zamýšlet nad tím, jestli se někdy dozví všechna tajemství, která před ním Nastya skrývá. A vlastně ani sám neví, jestli se je dozvědět chce.




Nastya Kashnikovová ví, jaké je to umřít a znovu se narodit jako někdo jiný.
Nastya nemluví, ne proto, že by neměla hlasivky, ale kvůli její minulosti. Dívka se z Brightonu, kde má rodinu, přestěhovala do Mill Creek k tetičce Margot a začne navštěvovat tamější střední školu. Právě tam potká Joshe Bennetta.
Josh Bennett na vlastní kůži pocítil a stále pociťuje ztrátu všech svých nejbližších. Při autonehodě, když mu bylo osm let, přišel o matku a sestru. Po té ztrátě se Joshův otec psychicky zhroutil a také později zemřel na infarkt. Prarodiče mu vzala zrádná rakovina.
Josh je předčasně uznán plnoletým a na bankovním účtě má několik milionů, jako vyrovnání za smrt jeho rodiny. Už je to deset let od nehody a Josh už je smířený s tím, že je na tom (téměř) sám. Hodně svého času věnuje své dílně, kde ze dřeva vyrábí spoustu zajímavých kousků.
Světlo v Joshově životě představuje rodina Leightonových, která se ho víceméně ujala. Stejně starý Drew Leighton, sukničkář s pověstí, je Joshovým nejlepším kamarádem.
A teď zpět k Nastye. Jak bylo už předem řečeno, Nastya má, dá se říci, ne zrovna krásnou minulost.
Teď k tomu, co bylo před tím, před tou hroznou tragédii.
Malá holka mající talent na hraní na piano, svůj čas věnovala škole a hraní na piano. Věnovala mu tolik času, že jí nezbylo na kamarády a společenský život. Peníze, vydělané z hraní na svatbách či v kostele si postupně šetřila na hudební konzervatoř v New Yorku.

,,Nevím, jestli vůbec někdo věděl, jak se jmenuju, protože mi většinou říkali pianistka z Brightonu."

Pak se stala tragédie a nic nebylo jako dříve. Dívka zničehonic dospěla, změnila se.

Příběh začíná Nastyiným přestěhováním, zapsáním se na novou školu a pak pokračuje setkáním s Drewem a následně i Joshem, častým běháním a nočních návštěvách jedné dílny, večeřemi u rodiny Leightonových a nakonec to vše vyvrcholí tím, že se Josh (a Leightonovi) dozvídá pravdu o Nastyině minulosti.


Nastya Kashnikovová: Dívka, která se rozhodla držet bobříka mlčení a již více než rok nemluví. Obléká se do černé a co nejmenší kusy oděvu. Nosí boty na vysokém podpatku. I přes tuto image je Nastya velice křehká dívka, která se vyrovnává se svým osudem.
Josh Bennet: Tichý kluk milující práci se dřevem. Po smrti svých rodičů a své sestry bydlí sám v domě. Na každou neděli je však zván na večeři k Leightonovým.
Drew Leighton: Sukničkář s dobrou pověstí, kterému dívky prostě odolat nemohou. Má dobrý šarm a natrénované úsměvy před zrcadlem, kterými dívky dostává do kolen.

Příběh není o ději, ale o odhalování příběhu Nastyi Kashnikovové a Joshe Bennetta, je o vyrovnávání se z velkých ztrát, nekonečné lásce, pronikání do osobní bubliny toho druhého, důvěře vůči těm druhým a o pomstychtivosti. Je hodně o přemýšlení, ale o krásném přemýšlení, to není jako když čtete povinnou četbu.

„Lidé věří v Boha, protože nevěří sami v sebe. Potřebují něco jiného, na čem mohou být závislí nebo čemu mohou klást za vinu, že jsou v prdeli."

Mě se kniha moc líbila. Byla procítěná, promyšlená do posledních detailů a velice překypovala originalitou. Popisy byli rozsáhlé a to se mi na knihách líbí, i když jiným se to naopak nemusí moc líbit.

„Stěžovat si na rodiče někomu, kdo je nemá, je jako stěžovat si, že vás tlačí boty, někomu, kdo chodí bosý po střepech."


Když jsem tuto knihu četla poprvé, ohromila mě.
Když jsem tuto knihu četla podruhé, zničila mě.

PS: Možná bych knize trochu vytkla překlad. Josh v knize říká Nastye Sluníčko. Víc mi tam ale sedí původní verze "Sunshine."



2 komentáře:

  1. Ty obálky jsou krásné, takové barvy mám ráda. Kniha mě docela zaujala, název mi přijde takový uklidňující, takže se po knize zkusím kouknout :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, musím s tebou víc než jen souhlasit. :)

      Vymazat