Touha

Povídka psaná už před nějakou dobou, ale pořád ji považuji za nejpovedenější z veškeré mé tvorby. :)

Adam Dvořák z města zvané Havlíčkův Brod je rozený cestovatel. Už od pěti let, kdy poprvé uviděl globus, chtěl nahlédnout do každého zákoutí světa. Chtěl vylézt na Mount Everest, shlédnout pyramidy v Gíze, zaplavat si v Mrtvém moři či projít se po Velké čínské zdi.

Když pak Adam šel do školy, učitel na zeměpis ho neustále chválil, protože Adam měl na všechny jeho otázky nějakou odpověď. Adama zeměpis bavil, jelikož se stále dozvídal nové a nové věci o světě. Několikrát šel po škole za panem Mülerem – takto se ten učitel zeměpisu jmenoval – a hodiny si povídali o způsobu života na jiných kontinentech. V těchto chvílích byl Adam skutečně šťastný. Dělal to, co ho bavilo, a dělal to rád.

Jednoho dne pan Müler přinesl Adamovi ukázat několik fotek z různých míst na světě.

Socha svobody v New Yorku. Eifellova věž v Paříži. Vatikán v Itálii. Opera v Austrálii. Chrám Vasila Blaženého v Rusku, Tádž Mahal v Indii, Braniborská brána v Berlíně a spousta dalších. Adama fotky uchvátily, hleděl na ně s obdivem, považoval je za cennost.

Ze všeho se mu nejvíce zalíbil tehdy nejdelší most světa, Golden Gate v San Francisku. Jeho velkolepost i konstrukce mu vzaly dech. Adama hned pohltila touha na mostě stát. Nic na světě ho nelákalo víc než tento most. Kam se hrabou pyramidy, Velká čínská zeď či Aztézské město?

Pan Müler dovolil Adamovi si obrázek mostu Golden Gate nechat. Tolik ho těšil jeho zájem o svět a jeho nadšení sdílel. Nejen proto se vyučil učitelem v oboru zeměpisu. Také měl stejné touhy jako jeho student, i stejně silné.

Adam byl z daru pana učitele Mülera velmi nadšený a fotografii mostu Golden Gate si zarámoval a dal na noční stolek vedle postele, aby se na ni mohl dívat každý večer před usnutím a každé ráno po probuzení.

Rodiče a sourozenci Adamovu závislost nechápali, ale tolerovali ji. I ve škole se mu kvůli tomu spolužáci vyhýbali. Až na jednu drobnou dívku s dlouhými černými vlasy spletenými ve dvou copech. Jmenovala se Rebeka a byla Adamovým jediným přítelem. Byli si blízcí jako bratr a sestra.

Když Adamovi a Rebece dosáhlo osmnáct let, začali střádat peníze na návštěvu neznámého kontinentu. Tolik se oba těšili, tolik se snažili si nastřádat tolik peněz, aby mohli letět co nejdříve. Brali všemožné brigády, vyhrabali všechny své úspory a bez ostychu přijímali peněžní dary od příbuzných.

A pak, jednoho dne na jaře, už potřebnou částku měli naspořenou. Už hledali vhodný termín, kdy na americký kontinent letět.

Byli připraveni do posledního detailu, tolik byli natěšení.

Ale pak, v roce 1968, uzavřeli hranice republiky a zabránili tak Adamovi a Rebece splnit si svůj sen.

Tolik zoufalí byli, tolik slz bylo prolito, tolik nadávek bylo vyřčeno a nejen jejich srdce byla zlomena, o šanci splnit si sen přišlo několik desítek dalších lidí.

Jak krutá léta, když komunisté omezovali svobodu občanům Československa, ubíhala, Rebeka přestávala věřit, že se na Golden Gate někdy podívá, naději ztrácela každý rok kousek po kousku, až naděje vymizela úplně a Rebeka začala pociťovat touhu k něčemu jinému. Toužila založit rodinu a mít své děti.

Zatímco Adamova naděje neustále přetrvávala, ne nadarmo se říká, že naděje umírá poslední. Ale už také přestával doufat s ubíhajícími lety, jeho však naděje přetrvala navěky.

I Adam musel mít nějaký život, nějaký zdroj obživy, a proto šel na vysokou školu, po čtyřech letech získal vytoužený diplom a mohl dostat místo učitele zeměpisu na základní, střední i vysoké škole. Místo učitele nakonec získal na univerzitě v Hradci Králové a práce ho bavila. Bylo pro něj odměnou předávat své vědomosti mladší generaci.

Doba, ve které Adam žil, byla krutá a temná. Člověk nebyl svobodný. Bylo hodně lidí, kteří té době vzdorovali, vzdor ale nebyl dostatečně silný, aby vládu komunistické strany prolomil.

Když bylo Adamovi jednačtyřicet let a v roce 1987 začalo stoupat napětí mezi komunisty a veřejností, Adam se postavil na stranu veřejnosti a začal se aktivně účastnit všech akcí namířených proti socialistické vládě. Stal se jedním z hlavních hlasatelů na radiové stanici, která působila nelegálně. Psal do spousty novin a časopisů protistátní články. Pravidelně se účastnil velkých demonstrací, a to se mu ošklivě vyplatilo.

Psal se 17. listopad roku 1989. Dlouho očekávaná akce se měla uskutečnit toho večera. Ráno po sedmé hodině ranní se Adam rozloučil se svojí ženou Annou a dětmi Kateřinou a Matějem. Na královéhradeckém nádraží nastoupil na vlak směr Praha. V Praze se připojil ke svým přátelům a k večeru se vydali na Václavské náměstí, kde měla proběhnout, dle předpokladů, demonstrace jako každá jiná.

Ale to, co se ve skutečnosti stalo, bylo nad očekávání všech.

Byl už pozdní večer, ale v ulicích hlavního města bylo pořád živo jako ve dne. Odpůrci komunistického režimu procházeli ulicemi s transparenty. Lidé si takové akce užívali, protože veřejně dávali najevo svou nespokojenost. Úderem desáté hodiny večerní vtrhli do ulic noční Prahy vojáci s cílem potlačit odpor. Odpůrci se ale nevzdávali, nenechali se zatlačit na ústup, a tak začal boj. Vojáci se nebáli na demonstranty použít obušky a několika z nich způsobit zranění. Demonstranti se však nevzdávali, byli odhodlaní vybojovat si svobodu.

Pár lidí zraněním obušků podlehlo. A mezi nimi i Adam Dvořák z Havlíčkova Brodu, který tolik toužil poznat celý svět.

***

Rebeka, Adamova dlouholetá kamarádka, věděla, co má po smrti svého kamaráda udělat. Když po listopadové demonstraci, která dostala název Sametová revoluce, komunistický režim padl a hranice ČSR byly otevřeny, Rebeka si vyžádala Adamovo mrtvé tělo spálit a jeho popel střežila jako oko v hlavě.

Psal se říjen roku 2007, Rebeka vzala svého čtrnáctiletého vnuka Lukáše a urnu s Adamovým popelem a poprvé v životě vyjela za hranice své rodné země. Zamířila na americký kontinent do San Franciska v Kalifornii, přímo k Adamovu vysněnému mostu Golden Gate.

„Páni.“ Tak Rebeka reagovala, jakmile ho spatřila. Jakmile spatřila most, který léta toužila vidět na vlastní oči. I Lukášovi, který jel s babičkou víceméně z donucení, to taky vyrazilo dech.

Zrovna zapadalo slunce za obzor a Rebeka, šťastná z této chvíle i zároveň smutná z toho, že tady s ní nemůže být Adam, otevře urnu, nakloní se přes zábradlí mostu a urnu otočí dnem vzhůru. Popel začne padat dolů, do vody pod mostem, a zachytává se na hladině Sanfranciské zátoky a po proudu odplouvá pryč, do Tichého oceánu. Rebeka zavře oči a přemýšlí o svém dávném kamarádovi.

„Tak se ti ten sen splnil, Adame, doufám, že ať jsi, kde jsi, jsi konečně šťastný,“ zašeptá do větru a nad vzpomínkami jí z oka skápne nejedna slza.

Poznámka: Povídku jsem psala už asi před rokem a tak nejsou nějaké detaily týkající se Sametové revoluce úplně pravdivé. Nebyla jsem moc informovaná a byla si jistá, že to tak je. Teď už vím, že to je jinak, ale povídku kvůli tomu měnit nebudu. Chci ji zanechat v tom stavu, v jakém jsem ji před měsíci zanechala.